Na místě dnešní divadelní budovy v Karlových Varech stávalo divadlo, které dal zřídit proslulý lázeňský lékař David Becher a které zahájilo svou činnost 22. července 1788 Mozartovou Figarovou svatbou. Roku 1870 rozhodla městská rada, že je třeba zbudovat divadlo nové. Nastaly však vleklé diskuse o nejvhodnějším staveništi, takže teprve 24. března 1876 mohla být vypsána soutěž na projekt divadla s požadovanou kapacitou 800 míst. Do uzávěrky 15. června se sešlo 23 návrhů, mezi jejichž autory získal první cenu G. Koronpay, druhou A. Streit a teprve na třetím místě se umístil projekt z ateliéru Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. K realizaci byly vybrány Koronpayovy plány, ale pak nastaly spory se stavebními podnikateli a práce uvázly. Následovala další soutěž; její výsledky však byly neuspokojivé, a tak se město roku 1883 obrátilo přímo na spolehlivostí proslulý vídeňský ateliér Fellner & Helmer. Pokud jde o staveniště, bylo rozhodnuto, že nová budova má stát na místě dosavadního divadla, jehož poslední představení bylo stanoveno na 14. září 1883. Již nazítří byla zahájena demolice. Práce zabraly následující dva roky. V červenci 1885 byly objednány dekorace u vídeňské firmy Brioschi – Burghardt – Kautsky, ale zcela hotova byla stavba teprve dalšího roku, kdy bylo divadlo 15. května 1886 opět Figarovou svatbou otevřeno. Od svého vzniku neslo německý název Stadttheater, který byl po válce převeden do češtiny (první české představení se konalo 25. září 1945) a v červnu 1958 změněn na Divadlo Vítězslava Nezvala. Současný název je Městské divadlo Karlovy Vary.

Exteriér volně stojící budovy neorokokového stylu na nároží ulice Nová louka a Divadelního náměstí je převážně rozdělen do dvou horizontálních pásů, z nichž nižší je vodorovně spárovaný nebo ploše bosovaný. Z pětiosého hlavního průčelí výrazně vystupuje tříosý rizalit. V jeho přízemí jsou nad několika příčnými stupni tři široké čelní a z boků dva užší vchody do původně otevřené předsíně – všechny zaklenuté mírně stlačenými oblouky. Podobným způsobem se otevírá v patře situovaná lodžie, k jejímž pilířům jsou přiloženy negativně kónické pilastry s fantazijními, jónským blízkými hlavicemi. V záklenku středního oblouku je kartuš s karlovarským městským znakem, v sousedních hlavy v mušlovém zarámování. Střední vchod kryje výrazně vystupující dekorativně kovaná markýza, jíž odpovídá stejně zdobný kandelábr ve středním oblouku lodžie. Před nárožími vstupního rizalitu spočívají na hranolových patnících figury gryfů, opírajících se o kartuše s městským znakem. Nahoře jsou nároží završena sochami okřídlených Múz obklopených putti – jedna zdvíhá tamburínu, druhá pochodeň. Autorem všech plastických součástí výzdoby byl stálý spolupracovník ateliéru Fellner & Helmer Theodor Friedl.

Úprava bočních fasád je odlišná v hledištním a jevištním sektoru. V hledištním pětiosém sektoru půdorysně mírně předstupují vnější širší osy. Završují je štíty zvlněného obrysu, v patře jsou vysoká obloukem klenutá okna. Ve vnitřních osách je v přízemí předsíň a v patře lodžie za trojitou arkádou. Její oblouky podpírají v přízemí toskánské sloupy, v patře hermovky. Z lodžie vystupují mělké segmentové balkónky s kovaným zábradlím. V arkádových záklencích je uprostřed kartuš s městským znakem, po stranách poloplastické busty. K jevištní sekci náležející část boční fasády je tříosá, do střední osy je vložena oválná předsíň. Její přední vystupující část představuje toskánskými sloupy podpíraný baldachýn, nesoucí v patře balkón s kovaným zábradlím. Nad pravoúhlými okny prvního patra jsou oválná okna horního polopatra. Ze zadní fasády vystupuje příčně situovaná provazištní věž, členěná pilastry a mělkými výklenky s konchami, nad nimiž se na bocích otevírají trojice oválných oken. Celou stavbu kryje sestava mansardových střech a kupolí.

Z vestibulu na půdorysu nepravidelného šestiúhelníka vede čelní vchod k chodbě kolem parteru a další radiálně rozložené nástupy k odděleným schodištím do horních pořadí. Nízkou klenbu podpírají satyrské hermovky divokých gest. Foyer na úrovni prvního pořadí má podobnou úpravu, klenbu zde podpírají dívčí hermovky. Hlediště má pod okrouhlým stropem půdorys široké podkovy. V původním uspořádání následoval za osmi řadami stoupajícího parteru mírně zvýšený pětiřadý „vznešený balkón“ („Nobelbalkon“), mezi pěticemi postranních lóží. První balkón byl zcela vyplněn lóžemi, oddělenými dívčími hermovkami. Druhý balkón stoupal šesti obloukovými řadami uprostřed a třemi strmě navršenými po stranách, následoval šestiřadý „amfiteátr“ galerie, sahající až do výšky hledištního stropu.

Při adaptaci roku 1929 byly řady „vznešeného balkónu“ o jednu rozšířeny a zábradlí sjednoceno s parapety lóží, v prvním pořadí byl místo sedmi středních lóží zřízen balkónový amfiteátr. V parteru byla zmírněna elevace a přidány dvě zadní řady, zasunuté pod nově upravený balkón. Na stropě jsou v bohatém štukovém orámování čtyři žánrové obrazy Franze Matsche (Lov a Hra) a Gustava Klimta (Potěšení u stolu a Tanec). Autorem obrazu nad jevištním portálem je Ernst Klimt. Shluk vznášejících se putti zde vyjadřuje námět „Láska přemožitelka“. Všichni tři malíři se společně podíleli na vytvoření malované opony. Hlavní výjev v neorokokovém ornamentálním zarámování ukazuje básníka, obklopeného Múzami a dalšími alegorickými i reálnými postavami, v lunetě u levého dolního rohu jsou zobrazeny tři sestry bratří Klimtů, v pravé lunetě autoportréty tří malířů v kostýmech historických hudebníků. Protipožární železná opona nese iluzivní malbu hnědého sametového závěsu.

Roku 1948 bylo rozšířeno jeviště a v padesátých letech restaurovány malby, větší rekonstrukce byla zahájena v září 1976. Trvala dva roky, během nichž byla opravena štukatura v hledišti i přilehlých prostorách, vyměněna sedadla, opraven lustr a nainstalována některá nová technická zařízení. Práce však nebyly provedeny v původně zamýšleném rozsahu ani na náležité odborné úrovni. To se následně ukázalo při generální rekonstrukci, která proběhla v letech 1994–1999. Nejprve byla vyměněna krytina střechy a ještě předtím sňata sousoší Múz i všechny dekorační prvky nad hlavní římsou. Ukázalo se přitom, že kámen soch je nenapravitelně narušen, takže plastiky musely být nahrazeny replikami. Tak se také stalo v případě gryfů u hlavního vchodu. Mnoho původně kovových zdobných prvků bylo během předchozí opravy nahrazeno nekvalitními plastovými kopiemi, takže k replikám se muselo sáhnout i zde. Stejně radikální rekonstrukci si vyžádaly trosky dříve odstraněné markýzy nad vchodem, balkónová zábradlí, a dokonce i nedbale opravený lustr nad hledištěm. Roku 1995 byla sňata malovaná opona, vystavená po restauraci až do jara 1999 ve dvoraně pražského Rudolfina. Odborně byly restaurovány také všechny malby a štuková výzdoba interiéru. Zcela byla obnovena veškerá elektrická, vodní a vzduchová technika, na jevišti byla instalována točna a orchestřiště založeno na zvedacích stolech. Budova byla vybavena řadou dalších technických zařízení. Divadlo bylo znovu otevřeno 24. června 1999 Gogolovou Ženitbou, následujícího dne provedl soubor Národního divadla Mozartovu Figarovu svatbu.

Literatura a prameny:

- Fremdblatt für die Böhmischen Kurorte, Karlovy Vary, ročníky 1883–1886

- Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích I, Praha 1949, s. 85–87

- Hans-Christian Hoffmann, Die Theaterbauten von Fellner und Helmer, München 1966, zejm. s. 102–103 a obr. 114–126

- Zdeněk Halámek – Vladislav Jáchymovský – Jiří Záviš, Divadlo v Karlových Varech, Karlovy Vary 1991

- Anna Zídková, Fellner a Helmer v Karlových Varech, Karlovy Vary 1996

- Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 41–43, 159, 164, 284; obr. 52–55

- Milan Augustin (et al.), Divadlo v Karlových Varech: Historie a obnova na konci tisíciletí, Karlovy Vary 1999

Tágy: Belle Époque, Fellner a Helmer, Novobaroko, Rakousko-Uhersko, reprezentativní budova, volně stojící budova

Autor: Jiří Hilmera