Divadlo, orientované přednostně na dětské diváky, je umístěno v adaptovaných suterénních prostorách někdejšího kina Skaut, zřízeného podle projektu  Bohumila Slámy z dubna 1928 a otevřeného v únoru 1929 v domě čp. 674-II, Vodičkova 6 / Navrátilova 2. Sál přidělil magistrát hl. m. Prahy souboru divadla Minor poté, co jeho dosavadní působiště na Senovážném náměstí bylo r. 1999 zbořeno v rámci rekonstrukce Slovanského domu. Stavební povolení na přestavbu bylo vydáno 11. února 2000, kolaudace se konala 3. prosince 2001, 6. prosince se konalo první představení. Projektantem přestavby byl Aleš Kletenský,  designérem interiéru Viktor Korejs. Jejich dílo získalo prestižní ocenění Stavba roku 2002 a Cenu primátora hlavního města Prahy. V letech 2002 a 2005 proběhly další stavební úpravy – opět podle projektu Aleše Kletenského.

V bývalém kinosále byl zrušen čelní balkon i boční lóžová ramena a vytvořen jednotný prostor strmé elevace s kapacitou 206 míst ve 12 řadách. Krom této klasické, jednosměrně orientované podoby lze sál bez výrazného scénického portálu proměnit na arénu s kapacitou 109 diváků. Za poslední řadou křesel jsou prostorné technické kabiny, pod stropem je umístěn bohatý osvětlovací park, příčnou technickou lávku lze vysunout z prostoru nad jevištěm do polohy nad přední částí hlediště.

Nápaditá interiérová úprava začíná už ve vnější pasáži s pokladnou, figurami stylizovaných poutačů a prosvětleným vstupním portálem v podobě šaška, zalomeného do akrobatické pózy. Ve vestibulu kontrastují hladké, ostře barevné plochy stěn s matně stříbřitými kovovými prvky ve světlejších i tmavších odstínech, tento efekt se uplatňuje i v dalších prostorách. Pult šatny v mezipatře má čelní stranu pultu z prosvětlené skleněné mozaiky, jaká kryje i úseky zadní stěny mezi věšáky. První foyer (na úrovni horní řady sálu) má na jedné straně malý scénický výklenek, na opačné vede několik schodů do odděleného baru s pultem, stylizovaným do podoby ležícího popíjejícího šaška. Diváci mohou o přestávkách usednout nejen na příjemně profilované lavice podél stěn foyeru, ale – k větší intimitě – i do polouzavřených buněk s lavicí, obtáčející střední okrouhlý stolek. Podobné možnosti nabízí i druhé foyer o poschodí níže, jehož jeden kout, vyložený mozaikou z pestrobarevných keramických plošek, nabízí možnost až trochu dobrodružné aktivity pro malé diváky: štíhlý nosný pilíř tu spirálovitě ovíjí zužující se stoupající chodníček. Na aktivitu dětských návštěvníků pamatuje i malý sálek, technicky vybavený pro dramatické i výtvarné pokusy.

Prameny a literatura:

- Stavební archiv MČ P1.

- Baťková, Růžena & kol.: Umělecké památky Prahy – Nové Město; Praha 1998, s. 400-401 (stať Marie Platovské).

- Hilmera, Jiří: Stavební historie pražských kinosálů; Iluminace, roč. 10/1998, č. 2, s. 129-130.

- www.minor.cz

Tágy: divadelní sál, První republika, současnost

Autor: Jiří Hilmera