Budování letních divadelních scén – arén – souviselo s několika aspekty. Jedním z nich bylo plynové osvětlení a nedostatečné větrání kamenných divadel první poloviny 19. století, které v letních měsících způsobovalo nedýchatelné prostředí, což vedlo k poklesu návštěvnosti. Mezi stavebníky letních arén proto můžeme nalézt vedle divadelních podnikatelů i ředitele kamenných divadel, jako např. Františka Thomého (Stavovské divadlo) či Jana Pištěka (Městské divadlo v Plzni). V létě dávali Pražané přednost odpočinku v blízké přírodě, která se tehdy nacházela v bezprostřední blízkosti za hradbami. Jestliže divadelníci chtěli dostat publikum do divadla i v létě, museli se přizpůsobit a zvolit jiný typ stavby. V úzkých ulicích se stavět moc nedalo, proto podnikatelé využili záliby měšťanstva ve výletech na venkov a začali budovat letní otevřené arény za hradbami města. Jako nejvhodnější materiál posloužilo dřevo, které sice budilo dojem prozatímní stavby (což většina arén také byla), ale na druhou stranu umožňovalo rychlé a flexibilní realizace s nízkými náklady. Stavby arénních divadel měly svůj vývoj, který však nevyústil v žádný konkrétní styl; byly to stavby hlavně funkční s minimálními estetickými prvky. Stavby typologicky navazovaly na antické amfiteátry.

Zmínky o prvních pražských dřevěných letních scénách pocházejí již z let 1820–1840, kdy vznikaly především v zahradách hostinců. Odtud se přirozenou cestou vyvinuly pozdější dřevěné arény. Podle Alfreda Javorina u nás neexistoval mezičlánek – tedy přechodná fáze mezi divadly hostinců a arénami –, neboť první Aréna Ve Pštrosce byla postavena podle cizích vzorů: první navrhovatel arénního divadla u nás, herec Forst (vl. jménem Schall von Falkenforst), přišel k pražskému Stavovskému divadlu z divadla v Budapešti.

Stavby arén dospěly ke dvěma typům: jednak k vlastním otevřeným arénám, jednak ke krytým stavbám napodobujícím kamenná divadla (Novoměstské divadlo, Nové české divadlo, Uranie). První model navazoval zcela přirozeně na antický amfiteátr a jeho středověkou obdobu, školské řádové divadlo. Kruhovitá stupňovitá hlediště ale vycházela především ze samotné funkce objektu, který měl sloužit lidovým vrstvám. Vyšší vrstvy tento typ divadel nenavštěvovali, proto nebylo zapotřebí budovat nákladný systém lóží.

Vývoj arén ukončilo zavedení elektrického osvětlení do kamenných divadel. Arény se poté začaly přebudovávat na divadla s celoročním provozem. Poslední dvě dřevěná divadla v Praze, Divadlo Na Fidlovačce v Nuslích a divadlo Na Slupi v Praze 2, vznikla ve dvacátých letech 20. století již z jiných, ekonomických důvodů.

Pražské arény

První arénou v Praze se stala Aréna Ve Pštrosce – vznikla na popud dvou herců stavovského divadla Forsta a Viléma Graua jako podnikatelský záměr určený českým divadelníkům. Stavebníkem se stal ředitel zemského divadla Jan Hoffmann, dramaturgem Josef K. Tyl. Hoffmann nechal divadlo umístit za hradbami ve výletní zahradě Pštroska. Stavbu arény provedl tesařský mistr Rohan podle rad a pokynů herce Forsta. Otevřená aréna zahájila svoji činnost 11. srpna 1849 a hrálo se zde až do roku 1861, kdy byla jako zchátralá zbořena.

Roku 1859 vzniklo na popud nového ředitele Stavovského divadla Františka Thomého za hradbami, v místě pozdějšího Německého divadla (Státní opera), uzavřené dřevěné Novoměstské divadlo. Jeho plány vypracoval podle Semperova novorenesančního vzoru v Drážďanech český architekt Josef Niklas (viz samostatné heslo).

V roce 1868 vystavěl na Vinohradech ředitel společnosti Josef Emil Kramuele Arénu v Kravíně. V dvorci Kravíně existoval již hostinec, kde se hrávala ochotnická představení. Kramuelova aréna příliš neprosperovala, protože jí brzo rostla početná konkurence. Jednou z konkurenčních arén se stala Švandova aréna ve Pštrosce,vystavěná roku 1869 na místě starší stavby pro letní produkce souboru Pavla Švandy ze Semčic, divadelního ředitele v Plzni. Stavební plány pro něj vypracoval architekt Josef Niklas.

Téhož roku 1869 vyrostla v místě Chotkových veřejných sadů Aréna Na hradbách, kterou nechalo vystavět na baště číslo 26 nad Koňskou branou Družstvo českého zemského divadla. Plány vypracoval opět Josef Niklas. Dřevěná aréna na zděné podezdívce byla rozlehlá, nezastřešená. Se svými čtyřmi věžemi tvořila výraznou dominantu tehdejšího Koňského trhu. Uvnitř pravoúhlé konstrukce architekt umístil podkovovité hlediště s 218 sedadly v přízemí, 120 sedadly ve 24 lóžích, 129 místy na tribuně a 127 na první galerii, mělo tedy celkem 594 sedadel, k tomu několik set míst na stání. Vešlo se sem kolem 1200 diváků. Oponu a dekorace provedl divadelní malíř Macourek. Tato velmi populární aréna byla přenesena při bourání hradeb v roce 1876 na jiné místo.

Počátkem roku 1871 začal Pavel Švanda budovat svoji další arénu v blízkosti známého zájezdního hostince u Eggenberku na Smíchově. Dřevěná a nekrytá Aréna u Eggenberku byla mnohem jednodušší než Švandova první aréna. V roce 1885 dostal Švanda od majitele pozemku nařízení stavbu zbourat a na jejím místě vyrostly kasárny.

Roku 1872 vybudovali ředitel divadelní společnosti Jaroslav Hof spolu s Josefem Mikulášem-Boleslavským na pozemcích známého žižkovského podnikatele Aloise Stuchlíka Arénu Na Komotovce. Stavbu na vyvýšeném pozemku v blízkosti výletního hostince realizoval Antonín Kutina. Aréna měla půlkruhové nezastřešené hlediště s krytým jevištěm.

Roku 1875 vznikla na Vinohradech další aréna: Teatro salone italiano, kterou založil italský impresário a ředitel pantomimické a baletní společnosti Eugenio Averino. Arénu postavili stavební podnikatel Jindřich Bräuer a stavitel Vaněček. Obchodním ředitelem divadla se stal finančník Jakob Beer. Ke stavbě bylo využito částečně materiálu z Arény Na Komotovce, zbořené roku 1874. Podle dobových vzpomínek divadlo vypadalo jako „rozsáhlá dřevěná bouda, podobající se ohromné stodole nebo sýpce“. Později majitelé dřevostavbu obložili cihlami, aby se v ní dalo hrát i v zimě. Divadlo bylo na žádost obce Vinohradské odstraněno roku 1880.

Roku 1876 zažádalo Družstvo českého zemského divadla, patřící Staročechům, vinohradskou obec o povolení přenést Arénu Na Hradbách na nově najatý pozemek na Vinohradech při Černokostelecké silnici. K žádosti přiložili plány Josefa Niklase a oznámili, že stavbu provede Josef Svoboda s Antonínem Kutinou. Stavba byla povolena, Aréna na Hradbách rozebrána a znovu vystavěna jako Národní aréna (odstraněna 1881). Vnější forma odpovídala starší aréně, ale vnitřní zařízení dostalo jinou podobu, vznikl nový hlubší a širší parter a interiéry byly nově vyzdobeny. Arénu si pronajala společnost P. Švandy.

Po otevření Nového českého divadla 6. srpna 1876, které nechalo vystavět nové mladočeské družstvo, přestala Národní aréna prosperovat, neboť nemohla konkurovat souboru zemského divadla. Mezi členy mladočeského družstva, které se oficiálně nazývalo Konsorcium královského českého zemského divadla, patřili politik Eduard Grégr, zakladatel Žižkova Karel Hartig, žižkovský radní a stavitel Josef Kutina, Josef Barák, Adolf Klek ad. Roku 1875 zadal zemský výbor správu českého zemského divadla tomuto konsorciu. Jako divadelního ředitele angažovali dřívějšího ředitele německého zemského divadla Rudolfa Wirsinga (1814–1878), který nabídku přijal pod podmínkou vybudování vedlejší letní scény. Družstvo pronajalo pozemek na Vinohradech v blízkosti právě bourané Žitné brány. Plány divadla vypracoval architekt, archeolog a konzervátor Antonín Baum (1830–1886), absolvent pražské polytechniky, od roku 1873 technický ředitel Stavební banky pro předměstí pražská. Za zednické práce odpovídal stavitel František Heberle (1823–1900), tesařské práce vedl architekt Jan Zeyer (1847–1903), student Josefa Niklase a Josefa Zítka a od roku 1872 zaměstnanec předměstské zemské banky. Byla to dřevěná stavba na podezdívce obdélného půdorysu se dvěma věžemi v průčelí a s galeriemi na železných traverzách. Divadlo mělo posouvací střechu z železné prosklené konstrukce. První oponu vytvořil malíř dvorní opery Kautský, druhou vídeňský dekorativní malíř Brioschi. Nové české divadlo pro asi tři tisíce diváků bylo pokládáno za nové prozatímní divadlo, za předchůdce Národního divadla, které se v té době stavělo. Přes vleklé průtahy ze strany Staročechů se v aréně začalo hrát dne 6. srpna 1876. Po zprovoznění Národního divadla v roce 1883 české zemské divadlo letní arénu již nepotřebovalo. Budova byla zbourána roku 1885.

Roku 1877 vybudoval na ostrově Štvanici (Velké Benátky), který se stal oblíbeným vycházkovým místem pražanů, novou arénu podnikatel Eugenio Averino. Aréna Tivoli Averino sloužila k letním zábavným produkcím a vydržela zde do roku 1882.

V roce 1882 nechal na místě Arény v Kravíně vybudovat Jan Pištěk Letní divadlo na Královských Vinohradech, které postavil tesařský mistr Antonín Kutina. Opět to byla nekrytá letní aréna, pouze jeviště a část půlkruhového hlediště byly pod střechou. V únoru 1893 dal Pištěk arénu zbořit a část materiálu použil na stavbu nové arény – Pištěkovy. Po úpravách se později změnila na zastřešené vytápěné divadlo, zbořené až v roce 1932.

Roku 1891 vybudovali dědicové Pavla Švandy Arénu na Smíchově, (zbouráno 1938, viz samostatné heslo). Rovněž z této arény se postupnými úpravami stalo zastřešené vytápěné divadlo. Zbořeno bylo v roce 1938 (viz samostatné heslo).

Pro Národopisnou výstavu v roce 1895 postavil arénu architekt Antonín Makovec (1860–1920), absolvent vídeňské akademie u Theofila Hansena. Stavba vznikla na náklady výkonného výboru výstavy a restauratéra J. Koláře z vinohradského Národního domu. Dřevěná budova stála na zděné podezdívce a byla vystavěna v novorenesančním slohu; oponu, později zakoupenou pro divadlo v Náchodě, navrhl Mikoláš Aleš. Amfiteátr vyrůstal z osmiúhelníkové dispozice, tribuny se sedadly a lóžemi mohly pojmout až osm tisíc diváků. Protože hlediště bylo zařízeno i pro restaurační účely, nepovolily úřady hrát v aréně divadlo. Roku 1896 chtěl Jaroslav Hof arénu přenést na Žižkov, mezitím však byla stavba zbořena.

V roce 1898 se na výstavišti v Praze konala jiná akce, Výstava architektury a inženýrství, kterou uspořádal Spolek inženýrů a architektů (SIA). Pro tuto výstavu měla být navržená budova s přednáškovým sálem. Po pozměněném programu nakonec pro tuto výstavu architekt Osvald Polívka vyprojektoval divadlo Uranie, jehož hlediště mělo velice pokrokový půdorys kruhové výseče s elevací. Tato novobarokní dřevěná budova s prvky secese byla roku 1902 přenesena a znovu postavena v zahradě pivovaru v Holešovicích, kde sloužila svému účelu jako Lidové divadlo Uranie až do roku 1946, kdy vyhořela (viz samostatné heslo).

Literatura:

–  Alfred Javorin, Pražské arény: Lidová divadla pražská v minulém století, Praha 1958

–  Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, zejm. s. 30–31 a 53–55

Autor: Markéta Svobodová